Ranní restart 28.5.2020

10:45 | E V | Diskuze

Návrh EK na pomoc zemím postiženým koronakrizí.

Ilustrativní obrázek
Foto: Gerd Altmann

Evropská komise pod vzletným názvem „Next Generation EU“ navrhla, že poskytne členským zemím Evropské unie 750 miliard eur (necelých 6 % HDP EU). Dvě třetiny by měly mít podobu daru, třetina by měla být v úvěrech.

Komise samozřejmě zdaleka tolik peněz na účtech nemá. Navrhuje, že si potřebnou částku půjčí cestou vydání dluhopisů, které bude následně splácet ze svých budoucích rozpočtů mezi roky 2028 a 2058. V zájmu finanční proveditelnosti tohoto plánu chce Komise zvýšit limit na objem svých ročních příjmů (z nynějších 1,2 % na 2 % HNI EU) a zvýšit své příjmy skrze nové typy (ekologických a digitálních) daní. Zmínky o navýšení příjmů Komise, ať už takto skrze nové přímo Komisí pobírané daně nebo skrze platby z rozpočtů členských zemí EU, jsou ovšem pro řadu členů EU jako mávání červeným hadrem před jejich očima.

Plán dojde realizace jen v případě, že jej podpoří všech 27 zemí Unie. Nyní lze očekávat boj „spořivých“ zemí (v čele s Nizozemci) za to, aby v něm byly spíš úvěry než dary; Itálie a Španělsko coby dvě země považované za nejpostiženější už se vyjádřily v tom smyslu, že jim Komisí navržené zastoupení darů a úvěrů vyhovuje.

Bez ohledu na formu pomoci (úvěry versus dary) půjde každopádně o vznik „mutualizovaných“, tj. společných dluhů: pokud třeba za 10 let některý stát prohlásí, že v důsledku špatné domácí ekonomické situace není schopen nadále platit do rozpočtu EU to, co by měl, budou muset jiné státy své platby navýšit, aby měla EK na splátku dluhopisů (nebo bude nutno o chybějící částku snížit jiné platby z rozpočtu EK).

Vzhledem k tomu, že plán je zaměřen na investice, bych i já vnímal jako rozumnější směřovat peníze především do úvěrů. Vůbec ne proto, že mnohé ze států, které jsou považovány za hodně postižené, mají zároveň pověst „rozmařilých“, a tudíž si podle kritiků žádné dary nezaslouží: stupeň postižení, který chceme solidaritou zmírnit, přece nijak nesouvisí s rozmařilostí.

Spíš jde o to, že rozumné investice by si měly „na sebe“ vydělat, tj. přinést dostatečné výnosy na úhradu splátek úvěrů použitých na realizaci těchto investic. Viděno z jiného úhlu (který je pro mnohé v Česku nepohodlný): logika nyní navrhovaných darů pro země hodně postižené pandemií je stejná jako logika darů, které skrze různé „evropské fondy“ už léta proudí do Česka a dalších zemí hodně postižených děním před rokem 1989; i tyto peníze, pokud šly do investic, měly mít spíše formu půjček (a možná by se s nimi hospodařilo lépe). Forma darů se hodí spíš na okamžitou solidární pomoc s nezbytnými „provozní“ (neinvestičními) výdaji, jako jsou třeba náhrady mezd v rámci kurzarbeitu.

Pro úplnost: několik úvah na téma „pomoci nebo nepomoci a v jaké podobě“ jsem nadhodil v následujícím textu, který vyšel v úterý v Lidových novinách. Text uvádím v mírně rozšířené verzi, kterou lze nalézt na mém blogu zde, přičemž pod textem na blogu je jako obvykle „výživná“ debata převážně anonymních čtenářů, která ale tentokrát trochu nezvykle pojmenovala správně některé sporné otázky – například jak se má měřit postiženost dané země koronakrizí. 

 

Covid a síla eurožaludků


„V posledních týdnech znějí čím dál hlasitěji nápady, jak by Evropská unie měla pomoci svým členům nejvíc postiženým pandemií. Nizozemí a některé další tzv. spořivé unijní členské země ale rychle vyjádřily silné pochyby.
Je dobrý nápad dávat peníze zemím, které mají nebo brzy budou mít problém si normálně půjčit, protože v minulosti žily nad svoje možnosti, takže už teď jsou zadlužené až po uši? Tato „holandská“ otázka má dvě roviny.
V první rovině je rozhodnutí, zda vůbec pomáhat. Obecně se zdá být správné pomáhat tomu, kdo se na daný šok nemohl nijak rozumně připravit a dopad šoku nemohl nijak rozumně snížit. Rádi pomůžeme sousedovi, který přišel o dům kvůli naprosto nečekanému přívalovému dešti. Budeme ale váhat, pokud dům stál hazardérsky v záplavovém území nebo pokud soused po zprávě o blížící se záplavě nejprve v klidu dopil v hospodě pivo.
Jakého typu je aktuální problém koronavirem nejpostiženějších zemí EU? Český premiér Babiš má jasno: naše lepší výsledky jsou dány naším lepším přístupem (a tudíž nic nedáme). Dá se tento postoj opřít o věrohodná data?
Podle některých pozorovatelů se proti-pandemická opatření údajně dodržovala v Česku poněkud ukázněněji než leckde jinde. Skutečně prokazatelné jsou ale jen údaje o rychlosti a tvrdosti vládami vyhlášených opatření. Jenomže konkrétně Itálie (která je dnes asi hlavním kandidátem na finanční pomoc) čelila v rámci Evropy nákaze jako první, takže neměla čas se poučit od jiných a postup si rozmyslet.
A hlavně: ohledně správného načasování a radikálnosti všelijakých zákazů a příkazů nadále existuje obrovská nejistota. Například uzavření škol přišlo v Itálii 5. března, u nás o šest dní později. Kolem 5. března v Itálii přibývalo denně nemocných zhruba desetkrát víc (na počet obyvatel) než 11. března v Česku; takže z hlediska šíření nákazy vlastně Česko zavřelo školy relativně mnohem dřív. Zavřením škol byly ovšem k pobytu doma s dětmi odsouzeny stovky tisíc zaměstnanců, čímž byla poškozena ekonomická aktivita. Který termín uzavření škol byl tedy celkově rozumnější? Nevíme. A možná ani nikdy vědět nebudeme.
V situaci, kdy netušíme (a to dokonce ani ze zpětného pohledu!), zda soused škodě bránil dostatečně rozumně, asi bude lepší to neřešit a svou pomoc mu nabídnout. Byť jen proto, že příště bychom pomoc mohli potřebovat naopak my. (Nejpostiženější země naštěstí nejsou o mnoho bohatší než Česko, takže nám odpadá trápení, jestli chceme pomáhat sousedovi, který je na tom finančně výrazně lépe než my.)
Pokud se shodneme, že pomoc poskytnout chceme, posouváme se tím do druhé roviny zmíněné „holandské“ otázky. Zde se otevírají dvě další nejasnosti: jak velká má pomoc být a jakou má mít formu.
Principiálně by mělo jít maximálně o částku, která účelně vynaložené náklady na řešení pandemie v hodně postižených zemích sníží do blízkosti úrovně, kterou mají tyto náklady – včetně poskytnuté pomoci – v zemích málo postižených (dodejme, že prozatím zmiňované stovky miliard eur pomoci jsou nejspíš zřetelně pod tímto maximem). Pomoc by se však rozhodně měla týkat pouze nákladů spjatých s daným šokem; určitě by neměla příjemcům pomáhat s jejich dluhy nahromaděnými v klidných dobách.
Pokud by pomoc kryla pouze náklady korona-šoku, asi dává smysl, aby měla podobu nevratného daru. (Pokud bychom se báli neúčelného plýtvání s poskytnutou pomocí, lze to řešit průběžným dohledem, jakkoli budou takové výdajové kontroly pro příjemce hodně hořkými pilulkami - viz zahanbující návštěvy věřitelské "Trojky" v Řecku. Nebo lze z části daru udělat úvěr coby národní „pojistnou spoluúčast“.) Naproti tomu pomoc formou čistě jen úvěru by znamenala, že necháme dané země si jejich mimořádně hluboký šok přece jen finančně prožít až do dna, byť rozloženě v čase.
Pokud by ale pomoc měla jít na investice podporující dlouhodobější růst ekonomiky, pak není důvod, proč by pomoc neměla mít podobu úvěru: každý dobrý hospodář ví, že rozumně rozmyšlená a realizovaná investice vydělá na splátky dluhu, a ještě zůstane trochu zisku (pro který se ta investice dělá). Jen není jasné, proč pro takové úvěry nezvolit tradiční cestu skrze například Evropskou investiční banku, která na rozvojové investice tohoto typu půjčuje už desítky let.
A přichází poslední otazník. Pokud formálním poskytovatelem pomoci bude Evropská komise, bude si na to nejspíš muset půjčit. Kdo bude za tyto nové dluhopisy ručit? Samozřejmě členské státy EU. Nepůjde vůbec o novinku (jak se obvykle tvrdí): podobné společné unijní dluhopisy vznikaly už po ropné krizi v 70. letech 20. století. Tehdy všechny země své závazky do puntíku dodržely. Étos evropského bratrství ovšem od té doby nejspíš zeslábl, a tak rozpočtově ukázněnější státy tentokrát jistě budou zoufale hledat smluvní záruky, aby jednoho dne nemusely platit závazky za ty rozmařilejší.
Všechny výše uvedené úvahy jsou ovšem spíš jen šedou teorií. Nebylo by žádným překvapením, pokud by v zemích nejvíc postižených před pár lety imigrací a teď pandemií začal narůstat odpor k členství v Evropské unii (a tedy i v eurozóně). Dopady případného trhání třeba takové Itálie od eura by byly pro celou eurozónu natolik devastující, že i ty nejspořivější státy – a také Česko – nakonec budou muset mít žaludek dost silný na to, aby nějakou formu pomoci poskytly.“

Zdroj:Michal Skořepa, Česká spořitelna
Líbil se vám článek?
+0 / -0
Odeslat článek e-mailem
Diskuze
Vstoupit do diskuze
V diskuzi zatím není žádný komentář. Buďte první, kdo bude komentovat.


Související články
Ilustrativní obrázek

Benzín bude přes léto zřejmě nejlevnější za posledních 20 let

Ilustrativní obrázek

Raiffeisenbank dokončila rozsáhlou modernizaci sítě svých bankomatů

Ilustrativní obrázek

Ekonomika pod lupou

Ilustrativní obrázek

Komentář BHS k úrodě obilovin

Ilustrativní obrázek

Nemovitostní trh vyčkává, očekávání se mění (2. část)

Ilustrativní obrázek

Karanténa a vzdálená práce – byla nedávná krize dostatečným impulsem něco změnit?



Čti více
Ilustrativní obrázek

Komentář BHS k vysokému zájmu o zlato

Ilustrativní obrázek

Německo na kladné nule

Ilustrativní obrázek

Asijské akcie pokračovaly v růstu, Čína představila silné PMI

Ilustrativní obrázek

Americké akcie v závěru odevzdaly podstatnou část zisků

Ilustrativní obrázek

Ozvěny trhu: Dolar vítězí, viru navzdory

Ilustrativní obrázek

Německo v čele s automobilkami roste, index DAX posiluje o 1,8 %

Portál W4T.CZ používá cookies s cílem zajistit co možná nejlepší zážitek při návštěvě těchto webových stránek. Dalším užíváním těchto webových stránek vyjadřujete souhlas s umístěním souborů cookies na vašem počítači / zařízení. Více informací naleznete zde.