Na potřebě dalšího uvolnění politiky, která vyplynula z revize inflačního výhledu, panovala shoda: ropa, pokles tržních inflačních očekávání (na 1 % v roce 2017), slábnoucí Čína, přiznání predikční bídy v posledních letech („predikce inflace od roku 2008 často ukazovala na její příští růst, který však nenastal“) znamenají, že ECB čeká inflaci na cíli později a s menší pravděpodobností.
Ohledně nástrojů, tj. ohledně odkupů aktiv, však už ECB tak jednotná zdaleka nebyla. Ne že by to bylo překvapením. Například Němci jsou, jak známo, hlasitými odpůrci odkupů aktiv v podstatě ex tunc. V prosinci proti dalšímu rozšíření a prodloužení odkupů opět brojili s tím, že se tento nestandardní nástroj má využívat jako poslední možnost, nikoliv na „jemné dolaďování“ měnově-politického postoje. Sice lze namítnout, že v situaci, kdy je inflace už dva roky pod cílem a momentálně na nule, nelze mluvit o jemném dolaďování, nýbrž o nutnosti rázného zásahu, pro Němce jsou však odkupy aktiv měnově-politické anatéma a jako takové si je chtějí nechat pouze pro skutečně hraniční (deflační) případy. Navíc je pravdou, jak zaznělo v zápisu, že odkupy aktiv podléhají zákonu klesajících hraničních výnosů (zejména na stávajících úrovních výnosů), zatímco vedlejší efekty nikoliv, tj. že bilance zisků a ztrát se v čase mění.
Pro zvětšení měsíčních odkupů či, jak se také diskutovalo, zvýšení odkupů nyní a jejich proporční snížení později, nakonec nehlasoval nikdo; prodloužení programu odkupů aktiv o 6 měsíců bylo maximum kompromisu. Z obou táborů však zaznělo, že depozitní sazba může klesnout hlouběji než na -0,3%. ECB evidentně poté, co si namočila nohy do záporných sazeb a zjistila, že svět se dále kroutí, nabrala odvahu – vzpomeňme, že pár čtvrtletí nazpátek říkala, že -20 b.b. je dnem.
Podtrženo sečteno, ECB je připravena k dalším krokům; další velký třesk v podobě masivního zvýšení odkupů aktiv však lze čekat pouze v případě vpravdě výrazného zhoršení ekonomické, tedy inflační situace.
Martin Lobotka
